Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Toulky ...

aaa       aaa
    A S E R T I V I T A    
   

Pasivní člověk vyrůstá v rodině pasivních nebo agresivních rodičů, kteří ho učí slušnosti. To znamená, aby vždy a za každou cenu ustoupil, nevyjadřoval svůj názor, nevyčníval, neupozorňoval na sebe. Ve svém životě očekává ocenění od druhých, kterým se snaží vyhovět. Sám sebe si necení. Jeho očekávání jsou negativně zaměřena, převládá v nich úzkost ze selhání a obava z neúspěchu. Problémům se většinou snaží vyhnout a pokud se už je snaží řešit, často to předčasně vzdává. Proto v životě často nedosahuje cílů. Převládají pocity úzkosti a deprese, má strach z negativního ohodnocení a odmítnutí druhými lidmi. Neumí dosáhnout svých práv, ostatní lidé ho často využívají. Je nerozhodný, často přenáší odpovědnost na druhé. Při komunikaci uhýbá očima – dívá se stranou. Na vyzvání odpovídá až po dlouhé latenci, mluví tichým hlasem, špatně artikuluje. Naproti tomu může mít přehnaná gesta, pohyby nápadné a poněkud křečovité. Nejčastěji přikyvuje. Mimiku nemá výraznou, často značí strach a obavy, ale také nejistotu. V chování je vůči druhým podrobivý, přehnaně ustupuje, spoustu věcí si nechá líbit. Z jeho chování je cítit nejistota a podřízenost, což obvykle vyprovokuje u okolí napětí a hněv. Bývá osamělý, nedokáže si získat ani udržet přátele a tento pocit izolace ho trápí. Je přesvědčen o nemožnosti řešit konflikty vlastní aktivitou, proto volí cestu úniku, kterou se snaží maskovat. Poté má nepříjemné pocity sám ze sebe. Na přímou výzvu není schopen reagovat. Mlčí a pokud ho nějaká odpověď napadne, bývá často neaktuální. Chová se zdrženlivě, nátlaku někdy podlehne ve formě pasivní agrese – trucováním. Má pocit, že je ostatními využíván, což může být pravda. Tímto se pak trápí a frustruje, má dojem, že druhým překáží a je nešťastný z vlastní bezradnosti. Z počátku je okolím hodnocen příznivě, později je však považován za nekompetentního jedince s množstvím osobních problémů. Pasivně jednající člověk nedovede jasně sdělit svá přání a potřeby. Stejně je bezradný vůči požadavkům druhých. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede přiměřeně uplatnit. Neodolá manipulačním trikům. Stačí, aby v projevu protějšku byla aspoň špetka kritiky, a místo toho, aby trval na svém, začne se omlouvat, vysvětlovat, vymlouvat se. Jeho neúspěchy mu snižují už tak nízké sebevědomí. Někdy se snaží své okolí zvládnout manipulací druhými, což není nic jiného než rafinovaná skrytá agrese. Ale ne každé vyhovění druhé straně či vzdání se vlastních cílů je projevem pasivity. Je možné ustoupit a realizovat si tak svá přání. S výsledkem sbýt pokojeni a  nadále se danou událostí v myšlenkách nezabývat. V tomto případě už neřešíme, co jsme měli a neměli udělat.

      Agresivní jedinec vyrůstá vychováván pasivními nebo agresivními rodiči, kteří ho učí sobectví a tvrdosti. Je často přehnaně trestán nebo naopak rozmazlován. Rodiče mu nejsou schopni projevit svou lásku přirozeným a adekvátním způsobem. Druhé lidi ignoruje a nerespektuje. Potřebuje je především k tomu, aby mu dávali najevo svůj obdiv a ocenění. Jeho očekávání jsou nereálná. Obvykle si nepřipouští, že by mohl selhat a pokud k tomu dojde, jsou na vině ti druzí. Pokud se vyskytnou překážky, neumí si sám pomoci a očekává pomoc od druhých, za niž nebývá vděčný, bere ji jako samozřejmost. Převládají u něho pocity napětí, hněvu, k druhým se chová nepřátelsky a povýšeně. Práva druhých nerespektuje, svých však dosahuje na úkor druhých lidí. Nepředpokládá, že by ostatní nějaká vůbec mohli mít. Má tendenci rozhodovat za ostatní. Při řeči upřeně partnerovi zírá do očí, druhého netrpělivě přerušuje v hovoru a skáče mu do řeči. Hovoří hlasitě, jeho pohyby jsou velmi energické, trhavé. Je z nich cítit zlost a nesouhlas, mimika vyjadřuje ironii a hněv. Větu zpravidla začíná slovy: „Ty“, „Vy“, „Oni“. Je neústupný, podceňuje ostatní a svým chováním vyprovokovává konflikty a hádky, což druhé odrazuje. Málokoho uznává, je nepřátelský, má tendence uškodit a ublížit jiným, je sarkastický. Ostatní mu zpočátku  ustupují, později ho však opouštějí a on zůstává osamocený. Má nekritický pocit vlastní všemohoucnosti a výsledek řešení problému používá jako důkaz své nadřazenosti. V případě neúspěchu má tendence uškodit ostatním. Na výzvy reaguje odmítavě, nerespektuje názor a už vůbec ne nesouhlas druhých. Ve sporných situacích vyhrožuje, ironizuje a útočí. Je netolerantní a má minimální šanci se naučit efektivnějšímu způsobu řešení problémů. Chybí mu motivace ke změně. Druhými bývá negativně hodnocen, lidé se mu často vyhýbají, mají obavy z jeho chování. Tyto obavy a strach mohou vyústit v protiútok.

    Agresivně jednající člověk dosáhne často pouze toho, že se dočasně zbaví napětí. Mnozí, když popisují své úspěchy, tak barvitě líčí, jak to protistraně řekli pěkně od plic. Když se však zeptáte, jak dopadli se svým požadavkem, zjistíte, že zcela bezúspěšně. Ale ulevilo se jim. Všechny své nezdary musí sami pro sebe otočit v úspěch. Pokud to však nejde, obviní z neúspěchu okolí, že mu hází klacky pod nohy. Agrese není jen fyzické napadení či silná a hlasitá slova. Agresivně působí sarkasmus a ironizování, ale někdy i tiché až přesládlé sdělení, které není k věci, jen degraduje osobu, které je určeno. Čím učesanější a rafinovanější agrese je, tím méně je ochoten její nositel agresivní jednání u sebe připustit. Okolí většinou vnímá velmi dobře to, co je mezi řádky. Takovýto agresor působí nepříjemně, nesympaticky, lidé mají tendenci z komunikace uniknout. Ne tím, že mu vyhoví, ale spíše se snaží najít důvody, proč to či ono nemohou udělat.

      Pasivní a agresivní jednání je na první pohled značně odlišné. Má však stejný základ. Protistrana, která je považována za nepřítele, nemá jiný zájem, něž škodit. Je tedy třeba dávat si na ni dobrý pozor, nesdělovat ji, co si myslím a co cítím, jakékoliv informace poskytovat jen výběrově. Rozdíl mezi těmito dvěma chováními je v tom, že agresor předem raději útočí a pasivní dává najevo, že nemá šanci prosadit se proti „zlým“ lidem.

 
Co je to manipulace?

    Je to jakýkoliv druh pasivního nebo agresivního chování. Manipulace jsou sdělení, která nás nemají otevřeně o něčem informovat, mohou to být různá skrytá hodnocení a komentáře, vyvolávají v nás zlost, mají v nás vzbudit pocit viny. Jde vždy o nepřímé formulace, působí jako výhružky. Sdělení jsou neadresná. Manipulátor má zjevný, zcela konkrétní, ale pro příjemce nejasný záměr.

      Příklady manipulačních formulací: „Všichni chodí do práce včas.“, „Nevím, co by na to řekli tví rodiče.“, „Toto bych od tebe nečekal.“.


9 způsobů manipulace:

Diktátor

     Autoritativní šéf nebo tatínek, obvykle se odvolává na autority, tradici, odkaz předků. Vhodně zvolenými citace prosazuje vždy svou a lze zde najít střet a prosazování i navzájem různých názorů.

 Chudáček

    Rád by udělal to či ono, ale nemá na to síly, zdůrazňuje své handicapy, představuje se jako člověk, který má oprávněné pocity méněcennosti. Nepříjemné úkoly neslyší nebo na ně rychle zapomene.

Počtář

    Velice rychle a snadno si spočítá, co je pro něho výhodné. Podle potřeby volí taktiku cukru, jindy zase biče, nebo na všechno zapomene či onemocní. Rád by něco udělal, ale pro to či ono se nemohl zúčastnit, nemohl to udělat. Velice dobře se dovede postarat o záležitosti, které jsou pro něho samotného výhodné a nezapomenout na ně.

 Břečťan

    Manipuluje lidmi svojí předstíranou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něho silnější jedinci starali a on na nich mohl parazitovat. Je mu blízká hypochondrie a zdůrazňování svých potíží a těžkého osudu.

 Drsňák

    Své okolí ukřičí. Manipuluje hrubostí, s nehoráznou jistotou, že je to právě on, kdo má patent na rozum. Lidé mu ustoupí především proto, že je jim nepříjemné přihlížet jeho řádění.

 Obětavec, nejhodnější a nejlaskavější

    Vystihuje je: „Nejhorší jsou nejhodnější lidé.“. Prohlašuje, že nechce nic pro sebe, že dělá vše jen pro druhé, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás první i poslední, samou obětavostí a láskou by se rozkrájel. Nic od vás nechce, jenom takovou „nepatrnou maličkost“ – to či ono. Vy byste přece neměli srdce mu nevyhovět. Vždyť on by pro vás obětoval dny i noci. Tento typ je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Nikdy nestaví na první místo váš názor, vždy jen svůj. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň.

 Poslední spravedlivý

  Základní formou manipulace je neustálá kontrola a kritika. Ve svém okolí vyvolávají pocity viny, nedostatečnosti, dojem, že jsou špatní, málo charakterní, ledacos zanedbali, ... . Sám se považuje za člověka bez chyb.

 Táta, máma

    Ty, které si vyvolili, chrání před ledajakými vlivy běžného života. Starají se o ně, ale v návalu povinností se jich často opomenou zeptat, zda to nebo ono opravdu chtějí. Prostě sami vědí, co je pro ostatní nejlepší a to také dělají. Že by se mohli mýlit, to nepřipustí.

 Mafián

     Jeho ideologie vychází z postoje, že je tvá ochrana, záštita, pomocník -  udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Nic, co by mi vadilo. Pokud se názorově nebo činem postavíš na vlastní nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, jde proti mě.

 

 Asertivita se zcela jednoznačně staví proti kterékoliv z těchto i jiné formě manipulování. Učí člověka, jak s nadhledem, v klidu a bez agrese, podobné manipulace odmítnout. Připravuje ho na to, že odmítnutím ztratí lecjakou výhodu, ale zůstane sám sebou. To má větší cenu než výhody přijaté za tento pochybný obchod. Samo odmítnutí manipulace však k asertivitě nestačí, i kdyby bylo jakkoliv oprávněné. K asertivnímu chování nejsnáze dospějeme, pokud je odlišíme od pasivity a agrese

Asertivní člověk má často asertivní rodiče, kteří ho učí upřímnosti, odpovědnosti a otevřenosti, posilují v něm pocit hrdosti a úcty k druhým. Sám se snaží realizovat svá předsevzetí, aniž by jeho cílem bylo příznivé ohodnocení okolím. Jeho očekávání jsou realistická, obavy ze selhání přiměřené situaci a množství vynaložené námahy odpovídá jeho sebehodnocení. Problémy řeší konstruktivně, nevzdává se a překážky, které se mu postaví do cesty, řeší. Má ze sebe i z druhých dobrý pocit, hodnocení ostatních si nejprve zváží on sám, pak bývá ochoten je teprve přijmout. Svých práv a cílů se nevzdává. Cílů obvykle dosahuje a zároveň respektuje práva druhých. Rozhoduje se sám za sebe. Udržuje s partnerem přiměřený oční kontakt, jeho odpovědi jsou vhodně načasované a plynulé, tón hlasu je vřelý, gesta jsou uvolněná a ladí s obsahem jeho slov. Mimika je klidná, vyzařuje pohodu a spokojenost, často se usmívá. Věty začínají: „Já“, „Mně“, otázky začínají: „Jak“. Stojí za svým a chce-li, nabídne kompromis. Umí si své bez zbytečných ústupků udržet. Chování má otevřené a přátelské. K řešení konfliktů přistupuje klidně, rozhodně, bez zbytečných odkladů, na výzvu odpovídá pohotově, nebojí se vyjádřit svůj názor a nesouhlas. Svá řešení druhým předkládá ochotně a zároveň je na ně hrdý. Při nátlaku si stojí za svým postojem avšak bez ironie a hněvu. Konfliktní situace dokáže využít ve prospěch všech a k vlastní pozitivní změně. I když je jeho chování některými lidmi hodnoceno jako nesympatické, většina lidí si ho váží a oceňuje. Protože považuje ostatní lidi za dobré, nedělá mu problémy a není mu trapné požádat ostatní o laskavost nebo ji poskytnout. Umí rozpoznat a ubránit se manipulaci. Respektuje morální zásady do té míry, že co je nemorální, nepovažuje za asertivní.

Druhy asertivity

 Jednorázová

 Jde se o náhodnou interakci mezi cizími lidmi (v obchodě, v restauraci).

Cílem prosazení jsou naše přání a potřeby.

Pravidelně se opakující  

Jedná se o kontakt s lidmi, se kterými se pravidelně střetáváme, avšak není mezi námi tak blízký či intimní citový vztah, např. pracoviště, kolegové, nadřízení. Tady jde o potřeby a požadavky všech, ne jenom o mé. 

 Kontinuální

 Jde o interakci s lidmi, s nimiž jsme v přátelských, příbuzenských nebo intimních vztazích. Cílem je sblížení a prohloubení těchto vztahů. Jde o pohodu našeho naši i našeho partnera

10 asertivních práv

V těchto právech je shrnuto, co všechno ve svém jednání a chování  musíme a co nemusíme. Pokud ovšem chceme jednat asertivně a nenechat se sebou „vláčit“ podle libosti a nelibosti druhých. 

Mám právo posuzovat své vlastní chování, myšlenky a pocity. Být si za ně a jejich důsledky sám zodpovědný.

Říká se, že jedinec nemůže nezávisle posuzovat sám sebe. Musí být posuzován, kontrolován vnějšími pravidly a nějakou autoritou, která je mu nadřazená, moudřejší a zralejší, než je on sám. Jenomže autority se mění, klamou, manipulují, v těžkých chvílích mohou „nechat na holičkách“. A navíc nás posuzují dle obrazu svého. Asertivita říká: „Jde o náš život, co se v něm stane záleží na nás samotných - ne někom jiném.“. My sami musíme být soudci vlastního chování. Nemůžeme se na nikoho a na nic vymlouvat.

Mám právo nenabízet žádné výmluvy, vysvětlení ani omluvy svého chování.

 Bývá nám vnucován názor, že za své chování se musíme zpovídat druhým lidem a tedy to, co děláme, jsme jim povinni vždy vysvětlit, zdůvodnit a ospravedlnit. Nenechává se zde místo na vlastní vůli, aniž bych měla obavu, že s tím, co dělám, nebude někdo souhlasit.

Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů druhých lidí.

Názor tvrdí, že člověk musí být vždy zodpovědný za své blízké i skupiny lidí nebo instituce a má vůči nim závazky. Z toho vyplývá, že za vlastní život neseme menší zodpovědnost než za život jiných lidí. Musíme se chovat tak, jako že tuto zodpovědnost neseme. A běda jak ne!

Mám právo změnit svůj názor.

Mnozí rodiče, učitelé i sdělovací prostředky říkají, že seriózní člověk za svým názorem stojí. Prostě názor, ke kterému se člověk někdy přiklonil, nelze změnit. Jinak by musel přiznat svůj omyl. Když se někdo mýlí, znamená to, že je nezodpovědný a není na něj spolehnutí. Protože - kde je záruka, že se nebude mýlit vždy, opět a znovu měnit svůj názor? Teorie asertivity s tím však nesouhlasí. Mělo by být rozhodující, zda se člověk změnou názoru dostane blíže k pravdě. Je také důležité, na základě čeho svůj názor měním. Zda přílivem nových informací, týkajících se daného problému, nebo pod vlivem výhod, které mi tato změna přináší.

Mám právo dělat chyby a být si za ně zodpovědný.

Náš vnitřní hlas říká: „Nikdy nesmíš dělat chyby! Když se nějaké dopustíš, jsi neschopný a nesolidní člověk. Musíš zpytovat své svědomí. Není ti hanba? Musíš mít pocit viny. Ostatní tě nyní budou více kontrolovat, aby zabránili dalším škodám!“. S tímto je problém i ve školách. Učitel, než aby přiznal, že něco neví a že se na to třeba do příští hodiny podívá, buď přesvědčivě něco tvrdí a vyžaduje, aby to děti opakovaly, i když si někde zjistí, že je to jinak. Nebo od tématu v lepším případě uteče a nějak to zamluví, či z tázajícího se udělá hlupáka a vylije si na něm zlost. To je problém u zkoušek, kdy nevíme, zda se raději naučit něco, co nám bylo nadiktováno a my si nejsme jisti, jestli to tak ve skutečnosti opravdu je (nebo si jsme jisti, že to tak není), a tudíž mít zaručenou dobrou, v horších případech vůbec nějakou známku, nebo jít do konfliktu, oznámit dotyčnému, že se mýlil, a nést následky svého chování. Existují případy, kdy kantor nakonec přiznal, že se zmýlil, ale dotyčná „drzačka“ stejně musela opakovat ročník.

Mám právo říct: "Já nevím!"

Častokrát nám bylo říkáno, že dospělý zralý, člověk se v sobě musí vyznat, tudíž musí znát všechny své motivy, pohnutky a být schopen zodpovědět jakýkoliv dotaz týkající se všech souvislostí jeho chování. Pokud si však upřímně sáhneme do svého nitra, kdo se v sobě skutečně vyzná a může sám sobě řídi, proč tak či onak reagoval. A teď ještě, kdyby to měl někomu vysvětlovat.

Mám právo být nezávislý na dobré vůli druhých lidí.

Pověra praví: „Všichni lidé, s nimiž přicházíme do styku, musí k nám mít kladný vztah. Je nezbytné, aby nás měli rádi.“. Bylo by dobré, kdyby nás všichni měli rádi, ale neznamená to ještě, že musíme dělat to, co si oni přejí, a tato láska byla tím podmíněna. (Budu tě mít ráda, když uděláš to a to. Jinak jsi mě zklamala a hluboce jsi u mne klesla.)

Mám právo dělat nelogická rozhodnutí.

Život není program počítače, v němž by jednotlivé fáze a postupy zcela logicky naskakovaly jedna po druhé. Nelze také vyloučit, že logické řešení zklame na celé čáře a osvědčí se něco, co by nikdo nečekal. Možná to souvisí s intuicí. Lidé, kteří mají intuitivní chování, dělají často jednorázová a okamžitá rozhodnutí, která se vnějšímu pozorovateli můžou zdát nelogická.

Mám právo říct: "Já Ti nerozumím.".

Mnohokrát jsme již slyšeli, že chcete-li v dobrém vycházet se svými blízkými, musíme být schopni vcítění do jejich duše. Musíme předvídat jejich přání a potřeby, aniž nám o nich jasně řekli. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že, jak se říká: „Ženy nikdy neví, co chtějí.... .“, nemusí být až takový nesmysl. Zažila jsem chvíle, kdy jsem něco chtěla, sama jsem nevěděla co. Byl to jen takový pocit, natož ho ještě pojmenovat. A teď si představte, že pokud to neví ani ta dotyčná osoba, jak potom to může vědět někdo z okolí a ještě se v tom muset vyznat!

Mám právo říct: "Je mi to jedno.".

Traduje se, že člověk se má snažit být lepší a lepší, a to ve všech ohledech. Pokud se o to nebude snažit, nebude hoden toho, aby ho ostatní měli rádi a uznávali ho. Zde je však důležité to, aby se člověk snažil být lepší a měnil na sobě to, co on sám uzná za vhodné a ne to, co mu doporučí a následně po něm vyžadují ostatní. Je důležité, aby nás ostatní měli rádi takoví jací jsme, i s těmi špatnostmi, a pokud budeme chtít, abychom se ty špatnosti snažili změnit. 

  Asertivní dovednosti

 Tyto dovednost umožní dosáhnout svého cíle bez použití násilí, tzn. bez ponížení či uvedení do rozpaků spoluhráče.

Pokažená gramofonová deska

     Dá se použít všude tam, kde potřebuji vyřídit oprávněný požadavek - u věcí, na které mám opravdu právo. Vyznačuje se: „… ano, máte pravdu, ale já bych chtěla … .“.

Kritika a jak na ni

 Kritizovat lze cokoliv. V běžných mezilidských vztazích lze většinou jen stěží rozhodnout, jaké chování je špatné a jaké dobré. Je to otázka postojů hodnotitele. Často svojí kritikou vnucujeme druhému naše subjektivní pojetí toho, které chování je vhodné a které ne. Často přičítáme jednání druhého tu motivaci, kterou v něm chceme vidět.

Někteří doporučují, abychom kritiku vůbec nepoužívali. Člověk se musí naučit vidět to dobré, co pro nás naši bližní udělali. O tom dobrém se obvykle nehovoří. Stejně tak se postupuje při výchově dětí. Dítě je trestáno za vše, co neudělalo dokonale podle představ svých rodičů. Za to, co udělalo dobře, se mu nedostane ani náznaku pochvaly. Být dobrým je totiž v takové rodině povinností a o té se nemluví. I v našem okolí se ke svým blízkých chováme občas podobně. Trestáme vše, co považujeme za nevhodné, co dobrého pro nás dělají, to ponecháme bez povšimnutí. Jinak to neumíme.

     Neznamená to však, že bychom partnerovi neměli sdělit, co se nám na jeho chování nelíbí. V tomto případě bychom měli postupovat takto: To, co chceme, je lepší formulovat tak, abychom říkali, jak si to představujeme. Zásadně bychom měli mluvit o věci, o určitém chování a ne o osobě partnera (o jeho nemožnosti, línosti a jiných vlastnostech). Musíme mluvit za sebe, zdůrazňovat, jak by se to líbilo nám. Také je velmi důležité nezapomenout na pochvalu něčeho, co aspoň trochu za pochvalu stojí. Můžeme souhlasit se vším, co je třeba jen trochu pravděpodobné, hlavně se musíme vyvarovat sarkasmů.

 Někdy jsme kritizováni za skutečnou chybu, které jsme se dopustili a cítíme se kvůli tomu provinile. Jako běžná reakce v této situaci bývá ospravedlňování se, hledání důvodů, proč se tak stalo a přesvědčování sama sebe i okolí, že se vlastně nic nestalo. Úplné popření viny vede kritika k šílenství. Tato situace v něm budí pochybnosti o sobě samém i o partnerovi. To budí agresi, kritik přitvrdí, kritizovaný změní téma, najde si nějaký prohřešek kritika, hodný ke zkritizování, a začíná hádka. Často nejde jen o daný problém, ale i o jakousi výzvu do budoucnosti, kdy obě strany začnou pochybovat, jestli se s tím druhým vůbec dá vyjít v dobrém. Z toho je cesta ven a to přijetí vlastního omylu, přiznání se. Abychom to zvládli, je důležité se ztotožnit s nějakým z asertivních práv. Člověk by neměl mít pocity viny a neměl by se pak bránit různými způsoby (popíráním vlastní chyby především před sebou samým) proti kritice. Nemělo by dojít ani k protiútoku nebo k souhlasu s neúměrným odčiněním chyby. Udělali jsme chybu, neseme si za ni zodpovědnost - ale ne za víc, než za nápravu té chyby. Asertivní cesta, jak reagovat na oprávněnou kritiku, je říci: „Ano, udělala jsem to (a napravím to tak a tak).“.

 Někdy se setkáváme s tím, že kritizující jakoby chtěl vyrazit zavřené dveře, ale v akci zjistí, že dveře jsou už dokořán. Kritizovaný totiž neodpovídá odvetnou kritikou či sebeobranou. Souhlasí s každou pravdou či jen s pravděpodobností nebo dokonce s tím, co by vůbec bylo na světě možné. Říká něco, z čeho lze soudit, že v zásadě s kritikem souhlasí.

 U kritiky, zejména neoprávněné, tomu většinou bývá jinak. Aktér je připraven na vyrážení dveří a nemůže se už dočkat, až je bude vyrážet. Mnohdy mu vůbec nejde o to, aby dosáhl nápravu stavu, chce si zakritizovat za účelem ponížení protivníka. Takže, je-li mu vlastně vyhověno, nemusí se ani v nejmenším cítit spokojený. Tato obrana před manipulativní kritikou je velmi účinná v umlčení kritika, ale méně úspěšná ve vyčištění komunikace. 

Chceme-li, takové manipulativní kritice zabránit je dobré, pokud:

- Rozlišujeme mezi pravdou - popisující naše chování, a hodnocením tohoto chování kritikem.

- Nereagujeme na hodnocení a různé náznaky o naší zkaženosti, držíme se důsledně pravdivého popisu našeho

chování a s tímto vyjadřujeme zásadní souhlas.

- Zásadně se nebráníme ani útokem (kritikou kritika) ani únikem (vysvětlováním, proč jsme udělali to, co jsme

udělali).

- Pokud partner vysvětluje naše chování podle svých morálních měřítek, je lépe ani mu je nevyvracet, ani

s nimi nesouhlasit.

- Je dobré dotazovat se, co je vlastně na našem chování tak špatného.

- Je důležité vidět v kritice i dobré stránky (třeba se o sobě můžeme skutečně něco dozvědět).

- Měli bychom zvládnout kritiku v klidu, nenechat se vmanipulovat do pocitů viny a úzkosti a při komunikaci si

dávat pozor na ironii a sarkasmus.

Žádost o laskavost

 V běžném životě se velmi často setkáváme s žádostí o laskavost, o pomoc. V této situaci je důležité jednat spontánně, nikoliv pod tlakem konvencí. Tato žádost by neměla sklouznout ve zneužívání dobroty druhých. Je třeba znát meze. Tam, kde žádáme pro sebe o určitý „luxus“, je naše právo sporné. Jiná je situace člověka v nouzi. Zisk z poskytnuté laskavosti nepřipadne zdaleka jen tomu, komu byla laskavost poskytnuta, platí tady totiž, že kdo pomáhá druhým, pomáhá i sám sobě. Někdy máme trapné pocity z toho, když si máme o laskavost říct. Nepříjemné to bývá obzvlášť tam, kde předpokládáme, že je povinností druhého určité věci dělat, ale on se k tomu nemá. Pak si o něm myslíme, že je zlý a nemorální. Zde musíme dávat pozor, abychom si nespletli zákonnou a morální povinnost a místo, abychom druhého požádali o laskavost, nenapadli ho pro neplnění povinností. Asertivní je poprosit o laskavost například slovy: „Buď tak hodný a udělej to pro mne.“. Pasivní chování v tomto případě není jenom to, že si vůbec netroufnu o něco požádat, ale je to také i v případě, kdy se zeptám, ale celkově dávám najevo, že ani neočekávám že mi bude vyhověno. Když žádám o laskavost, chovám se dostatečně sebejistě. Další extrém je, že druhou stranu považuji za tak šlechetnou, že jí dělá radost, když může někomu pomoci.

 Tyto laskavosti nejen od druhých žádáme a poskytujeme jim je, ale často jsme v situaci, kdy je nám pomoc nabídnuta. Kolikrát je to jen proto, že si někdo myslel, že ji potřebujeme. Uměním je také laskavosti přijímat. K tomu, abychom druhého zranili, stačí jen málo. Třeba, když zrozpačitíme, třeba jen kvůli tomu, že si nevíme rady, jak se za pomoc odvděčit. Ono kolikrát stačí jen poděkovat. Popřípadě na oplátku nabídnout jinou protislužbu: „Kdybys potřeboval s něčím, z mého oboru, pomoci, klidně se můžeš na mne obrátit.“.

Přijatelný kompromis

 Kompromis je možný všude tam, kde vyhovění požadavku či prosbě druhé strany nezasahuje hluboce do našich osobních cílů a nenarušuje naše sebehodnocení. I tam, kde existuje předpis je vždy určitá vůle, jak jej interpretovat.

 
   
         

    

TOPlist

aktualizováno: 06.11.2015 18:04:57